Tak vás tu všechny moc vítám. Jmenuji se Cherry, pro dobré přátele Cherinka a jsem Bostonský teriér. Narodila jsem se 22.8.2010, zrovna když moji páníčci odjížděli na dovolenou. Ale když se vrátili, tak panička dostala veselý email, že jsem se narodila. Ještě mám také brášku Chucka, je to pěkný rošťák a když jsem ještě bydlela v dřívějším domově, tak mě nechtěl pouštět k misce a první panička musela zakročit. A to jsem se pak krásně napapala. Moje maminka i tatínek jsou prý nějakými šampiony, ale vůbec nevím co to je. Doma pořád říkají, že také třeba jednou budu šampion. Ale to prý musím poslouchat a pěkně se učit a to se mi zatím moc nechce. Raději si hraju a zlobím s Aličkou. A to jsme u mojí nynější rodinky, kterou mám moc ráda a nevyměnila bych ji za nic na světě. Tak nejdříve je to panička, která si pro mě jela áááááž do Jižních Čech. No ono se to nezdá, ale z Ústí n.L. je to pěkný kus cesty. Je však moc ráda, že si mě přivezla, protože se s ní umím krásně mazlit a co je nejlepčejší, když jí usnu na klíně nebo v náručí. No jo, to se pak mám, chová mě jako miminko a já se krásně prospinkám. Sice pak říká, že jí trošku bolí záda, ale ono to zase až tak hrozné nebude, vždyť mám zatím necelá čtyři kila. No co by chtěla. Ať si počká, až budu mít osm kilo. To už pak bude mít co říkat. Další, kdo bydlí v našem bytečku, je mladší panička Marcelka. Tu mám moc ráda, protože vždy když jde okolo, tak jí můžu kousnout do nohy a ona se pak tak krásně rozčiluje a zkouší mě dohonit. Ale na mě nemá, jsem totiž o trošku rychlejší. A poslední člen rodiny je Alička. Tak s tou se vyřádím nejvíc. Někdy se honíme a řádíme pěkně dlouho, až se panička trošku rozčiluje, ať už toho necháme. Pořád říká něco o sousedech a tak, ale mě je to jedno, hlavně když můžu běhat a občas s Aličkou zlobit. Někdy mi to sice ujede trošku víc a to se pak páníčci zlobí. Když to přeženu, tak ta malá vydává takový divný zvuk a koulejí se jí po tvářích kapičky vody. Chutnají docela dobře a tak je vždycky všechny pochytám. Ale to je jen někdy. Takže to je moje rodina. A málem jsem zapomněla, na ještě jednoho obyvatele a to je takový divný tvor. Samé pírko, samá kostička a děsně křičí, až se někdy pěkně leknu. Ale já si na něj někdy počíhám a spočítám mu to, to uvidí. I když na druhou stranu, má takový velký zobák a páníčci říkají, ať ho nechám nebo mě klovne a tak nevím, jestli by to také třeba nemohlo bolet. No ještě si to raději rozmyslím. A to jsme všichni.
